Jsem Cyklistka

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jsem sportovkyně, členkou nějakého opravdového týmu. Kluci nás před panelákem koučovali ve fotbale a ve vybíjené a já si hrála na to, že jsem na opravdovém tréninku. Sousedovic syn hrál fotbal za Teplice a nosil na trénink velkou černou sportovní tašku. Viděla jsem ho skoro každý den z okna s taškou přes rameno. Doma jsem si pak hrála, že mám takový režim taky a do černé cestovní tašky jsem strkala věci, jako že jdu taky na trénink.

Vždycky jsem ve sportu vynikala. Byla jsem rychlá, obratná a měla jsem velkou sílu. Ale nikdy jsem k němu nebyla vedená. Moc dobře jsem věděla, že mají kluci co dělat, aby mi stačili. I oni to věděli. Ve třinácti jsem si po několika pokusech přesvědčit rodiče, že bych chtěla dělat nějaký sport, sama našla volejbalový oddíl, který si mě k sobě vzal. Byly to holky o 4 roky starší než já. Už ani nevím, jak jsem vypátrala, že trénují v tělocvičně kousek od mojí babičky a taky dodnes nevím, kde jsem vzala kuráž a odvahu tam sama na jejich trénink dojít a prosit o možnost, aby mě vzaly mezi sebe. Vzaly, ale za rok se rozutekly na vysoký školy a tým se postupem času rozpadl. Nejvíc mě bavili středeční kondiční tréninky. Na balón jsme nesáhly, zato jsme běhaly a skákaly přes lavičky pořád dokola. Domů jsem chodila úplně mrtvá a šťastná.

V přijímačkách na vysokou školu jsem skončila druhá za holkou, kterou vyrazili z prváku a musela absolvovat přijímačky znovu. Abych získala potřebnou fyzičku a zvládla vystudovat tělovýchovu, začala jsem běhat. Nesnášela jsem to. Byla to nuda a nešlo mi to. Přemlouvala jsem se co výběh. Postupem času se ale stával běh nedílnou součástí mého týdenního schedule listu, až jsem si nedovedla dny bez běhu představit. Čím víc jsem přicházela běhu na chuť, tím víc jsem si nedovedla pocity během a po běhu odepřít. Vydrželo mi 12 let.

V úvodu roku 2020 jsem běhala tak moc, že jsem zhubla asi 8kg. Běhala jsem ráno a večer. Nikdy jsem ale pořádně nic neměřila a nezkoumala. Nezajímal mě počet km, ani čas. Šlo čistě jen o pocity, které z běhu přicházely. Běhávala jsem dvoufázově a počty kilometrů se zvyšovaly. Myslím, že jsem byla někde kolem 60ti km týdně. S přicházejícími pocity osamělosti a z něho vyplývajícího smutku, přibývala touha po pocitech únavy a bolesti svalů a kloubů, která by přebila veškeré trápení, které mě v té době tížilo. Nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych systematicky trénovala, nikdy jsem si nestanovila žádný cíl. Měla jsem i tak pocit, že je běh pro mě vším.

Léto 2020 jsem strávila ve Francii. Jsem teplomil a jižní pobřeží mi nikdy nikdo z paměti nevymaže. Každé ráno jsem běžela podél pobřeží a den co den nasávala vůni ranního přímořského vzduchu. Každý den jsem míjela spoustu běžců, s nimiž jsme si typickým pokynem ruky a lehkým úsměvem dali najevo, že tu jsme a že milujeme stejnou věc a že si přejeme dobré ráno. Třetí den ráno proběhlo ve standardním režimu. Myslím, že mi vlastně až dneska dochází, jak moc mi právě tenhle okamžik změnil život. Z pravotočivé zatáčky linoucí se podél pobřeží vyjela krásná mladá Francouzka na silničním kole. Měla světlý dres bez rukávů a dlouhý cop přes levé rameno. Kolikrát asi v životě zatajíte dech natolik, že si na to pamatujete ještě několik let? V její jízdě bylo všechno. Síla, šarmant, něha. Čistá krása. Míjela jsem tu mladou cyklistku každé následující ráno a zatoužila být jako ona.

Usmyslela jsem si, že si koupím kolo. Žádné cyklisty jsem neznala. Oslovila jsem pár spolužáků z vejšky, o kterých jsem věděla, že se mezi koly pohybují, ale nic moc velkého z jejich rad nevzešlo. Se svou výškou a základním kapitálem jsem stejně neměla moc velké možnosti. Prošla jsem všechny inzeráty a obešla jsem všechny obchody v okolí, až mě v tom předposledním poslala paní do posledního. "Kolakola. Zkuste to snad jedině ještě tam."

Dáváte na první dojmy? Já jo. A tehdy to byl takový ten typický první dojem typu: "tak tady mě už nikdo neuvidí.". Martin je člověk, se kterým to tak prostě je. První dojmy nejsou dobré, ty další má člověk pocit, že jsou stále na hraně balancující, nicméně se bez nich vlastně už dál dá žít jen horko-těžko. Martin mi nabídl první kolo. Jeho název zněl jako druh nějaký těstoviny. Dneska už vím, že pan Cipollini byl cyklistický velikán. Tehdy to pro mě ještě nemělo žádnou váhu. Moje první koho značky BH, které jsme nakonec společnými silami vybrali, bylo na klasických brzdách a Ultegře. Obrečela jsem ho radostí. První jízda byla nezapomenutelná. Po týdnu jsem ujela prvních 100m, po dvou týdnech svoji první dvoustovku. Od té doby jsem vlastně pořádně nic jiného nechtěla. Jen jezdit na kole. Během Vánoc si nějaký bohatý pán objednal pro svou manželku limitovanou edici kola Bianchi Aria. Kolo jako ze žurnálu. Zdálo se mi o něm obden. Na jaře jsem si to stejné ve své velikosti koupila. Ten rok jsme s Martinem najezdili přes 12 tisíc kilometrů ve vzdálenostech od 100 do 500km za den. Věděla jsem, že je potřeba jezdit pravidelně. Vymyslela jsem tedy, že bychom mohli udělat pravidelné vyjížďky. Marťasovi se nápad líbil, dokonce odvětil, že o něčem podobném v rámci svého obchodu také uvažoval. Začali jsme tedy pořádat pravidelné skupinové vyjížďky, přičemž se k nám přidávali lidé z okolí se stejným koníčkem. Učila jsem se, jaké je to jezdit ve skupině a získávala čím dál víc zkušeností. Aniž bych si to uvědomovala, tvořila se kolem nás postupně cyklistická skupina, její členy dnes nazývám přátelé.

Nejvýznamnější věci se v našich životech dějí tehdy, kdy to nejméně čekáme. Jen z legrace jsem nadhodila, že bych chtěla doopravdy systematicky a smysluplně trénovat na kole, abych se zkusila dotknout pomyslného vrcholu svých reálných možností. Nikdy bych nevěřila, že cyklistický trénink pohltí tak velikou část mého srdce.

Vlastík po mně chtěl, abych napsala, jak se ze mě stala cyklistka. Ale já doteď nevím, kdy to vlastně bylo. S prvním výjezdem na kole? S prvními ujetými 300km? S prvním pádem v zatáčce? S prvním výjezdem na Galibier? S prvním tréninkem na watty? S první výhrou na Vlkovi? Nevím. Nicméně, nejvíc se jako cyklistka cítím, když jedu ve skupině lidí, svých cyklistických přátel, s Leničkou a Vlastníkem, s Lucy, při pondělním pifkošvihu a hlavně s Marťasem… s lidmi, se kterými mám pocit, že jsem jedna z členů skupiny. Patřím do cyklistického týmu. Splnil se mi sen. Stala se ze mě opravdová sportovkyně. Cyklistka. 🤍

Těžký život manželky cyklisty.

"Léňa byla nadšená když to zjistila" odpovídá Marťas jako reakci na mou fotku připravené sekačky, ve Whatsapp skupině Švihy.

Úplně to chápu. Manželka cyklisty ví, že domácí a kutilské práce se dělají pouze v regeneračním týdnu a ještě pouze tehdy a tak aby regenerační proces nebyl narušen. Cyklistům, i jejich manželkám, je jasné, že to na výkonnost ani rychlost nemá vůbec žádný vliv, ale nahlas se to nesmí ani vyslovit. Když si cyklista něco vezme do hlavy, nikdo a nic s ním nehne.

Nebo třeba: " Moje mamča má v sobotu narozeniny, pojedeme jí popřát. Můžeš jet těch 120 km na kole jako minule." Kouknu na sobotní vítr a vím, že je zle. No jasně, v sobotu se vítr otočí a celou cestu bude foukat proti. Minule foukalo stále do zad a byl z toho průměr 28,5. Teď to nebude ani 25. "To přeci na Stravu dát nemůžu!", snažím se Lence vysvětlit. "A to si má máma vybrat narozky podle toho jak fouká?" kontruje.

Léňa, ale nemůže říct, že jsem jí nevaroval. Od začátku vysílám různé varovné signály. Hned v prvních letech po seznámení jsme spolu jezdili silničního Krále Šumavy. Tedy co Lenka byla schopna objet na trekovém, těžkém kole, bez tréninku. Střední trasy, kolem 170 km a ještě vždy vybojovala bednu. Buďto talent jako hrom, nebo láska hory přenáší. A jak jsme tak jezdil krásnými šumavskými vesničkami, tak lidi u domů, domků i chat budovali. Tak asi na 150 kiláku říkám:"Leni vidíš toho pána, jak se dře s tím kolečkem?" "No, vidím, stará se o zahradu, chce to tu mít krásné." odvětí Lenka. "No vidíš a já jsem tak rád, že místo na zahradě můžu dřít na kole". Jestli jí tohle dostatečně nevarovalo, tak si mě zaslouží.