Zdraví nade vše, aneb hlavně to nedělejte jako já.

V Teplické nemocnici se jim povedl den. Mně už se povedl méně. Všechno, co mi vyšetřili, našli. Ani nebyl pátek třináctého, ale normální březnový pátek 2023. Po 6,5 hodinách na urgentu mi diagnostikovali, hlubokou žilní trombózu, plicní embólii a bradycardii (druh srdeční arytmie). Chvíli jsem váhal, pak podepsal revers a vyplašený jako koroptev odjel domů.

Teď od začátku. V létě 2018 se v mé hlavě zrodil šílený plán. Dát si k šedesátým narozeninám dárek. Připravit se a objet příští léto jednodenní, nejtěžší maraton Tour du Mont Blanc. V roce 2019 měla trasa 360km s převýšením 8900m. Není to jen o objetí, musí se to jet i docela rychle, limity po trase jsou neúprosné. Prostě nemáte na to celý den. Na podzim i začátkem zimy šel trénink skvěle, jen mi někdy v listopadu při tréninku začalo hodně otékat pravé lýtko. Vůbec to nebolelo a v klidu rychle splasklo. Trénoval jsem dál normálně a bušil. Žena mě honila na vyšetření, nechtělo se mi. Koncem roku mi vyskočila velká křečová žíla, tak jsem svolil, že na ten ultrazvuk půjdu. Cítil jsem se skvěle, Novoroční vyjížďka se povedla. Druhý den šel na formální vyšetření a ouha. Ultrazvuk odhalil úplně ucpanou žílu od kotníku nad koleno. První závěry byly nekompromisní. Na dlouhou dobu je po kole. Dostal jsem Eliquis na ředění krve, absolvoval všechna možná další vyšetření, naštěstí se nic dalšího neobjevilo. Po 14 dnech klidu a vzpamatováváni se mi to nedalo a začal pomalinku a chvilku alespoň točit nohama na ergáči. Vyjet ven jsem se bál ještě dlouho. Když berete léky na ředění krve, je každý případný pád velké riziko. Léčba šla dobře, noha se lepšila, v létě už jsem normálně v nižších intenzitách jezdil. Po 9 měsících mi vysadili Eliquis a vše se vrátilo do normálu. Skoro do normálu. Jen už cyklistiku a trénink neberu tak osudově. Přestal jsem závodit, i když mě to stále láká, začal dělat i jiné aktivity. Nechci vše sázet jen na jednu kartu.

Únor 2023, letíme na Tenerife, krásně jsem tam s přáteli, i bez nich pojezdil. Padesátikilometrový výjezd od moře z jižní strany pod lanovku na Pico del Teide je krásnou povinností. Jenže při zpátečním letu podcenění mé náchylnosti k trombofilním stavům vyústí v den strávený na urgentu teplické nemocnice. Začalo to nevinně. Po příletu jsem se cítil unavený a ranní měření HRV (Heart Rate Variability) mě posílalo do červených čísel. Když se to 14 dní nelepšilo, poslala mě Lenka na vyšetření krve na zjištění hladiny D-dimerů. D-dimery jsou přirozená reakce organismu, když tělo bojuje s nějakou sraženinou. Výsledek: mírně zvýšená hladina. Za 4 dny jsme odběry znovu zopakovali a průšvih byl na světě. Výrazné překročení mezních hodnot. Zbytek už znáte.

Žilní trombóza i embolie se při užívání léků na ředění krve dříve nebo později rozpustí sami. Už mám ty léky nejspíš do smrti. Co ale s tou arytmií? Vyšetření srdce jsem již dříve absolvoval vícero. Aby ne, otec umřel na čtvrtý infarkt. Nikdy se nic závažného neukázalo. Tentokrát se po 24 hodinovém nošení Holtra (přístroje který monitoruje srdeční činnost) ukazuje, že arytmie je četnější a výraznější. V nemocnici doporučují nasadit v malé dávce léky Beta-blokátory. Lence se to moc nezdá jsou to léky, které mimo jiné sníží již tak můj nízký tep. Naštěstí je můj kardiolog osvícený lékař a skvělý člověk. Podrobně mě vyšetří, vše krásně vysvětlí. V klidu, při nízkém tepu, aby organizmus zabezpečil dodávku krve do všech orgánů, aktivuje "záložní systémy" čímž dochází k arytmii. Užívání Beta-blokátorů by celou situaci jen zhoršilo. Naše Holandsko-Belgická výprava na Amstel Gold Race a Lutych-Bastogne-Lutych může začít.