Na hlaďáka, pade od Pražáka.
Vlastíka nepřehlédnete. Hlavně na kole.
Do života mi ho přivedla mamka, on nám za to cyklistiku.
Jako každý dítě v pubertě jsem zpočátku kolo bojkotovala, přeci nebudu dělat to, co máma.
Postupně jsem ale dospívala, lásku ke sportu jsem v sobě nosila od útlého věku a našla jsem si ji i k cyklistice.
Jako bonus jsem poznala pár cyklistů a už to jelo. Doslova.
Moje houževnatost a vytrvalost se tady hodila, protože hlavu jsem vždycky měla hodně odvážnou. Studovala jsem v sedle limity těla i mysli a ta jízda po hraně možností časových i kilometrových se mi líbila.
Se studiem medicíny ale velkoobjemový trénink moc dohromady nešel. Mým problémem odjakživa bylo to, že se nedokážu spokojit s průměrným, uživatelským výsledkem, a to hlavně tehdy, když si tu činnost zamiluju.
Se slzama v očích jsem tehdy pověsila pomyslnou kariéru silničního matadora a vrchařky (protože kopce jsou láska) na hřebík a soustředila se na školu, která ve vyšších ročnících studia vyžadovala mou veškerou pozornost.
Vedla jsem v Praze hodiny spinningu a bavilo mě povídat si s cyklisty během jejich zimní přípravy o zážitcích z kola a vzpomínat na Dolomity, srdcovku, kde jsem v balíku ochutnala pravou cylistiku, která byla nezapomenutelná, stejně jako sacharidový hostiny po každý etapě Gira.
Ale vraťme se k Vlastíkovi.
Uběhlo několik let, chvála Bohu je stále součástí mé rodiny a já jeho. Díky němu jsem několikrát v životě našla správný směr, nejen na kole, i v těch nesportovních cestách.
Nejednou mi náš vztah dovolil vnímat ho jako tátu, kterého postrádám. Tím, který byl připraven vždy pomoci - slovem, gestem, rukama a nohama, zkrátka být tu pro mě.
O víkendu mě v Krušných horách vytáhl na švih na gravlíkách. Nazval ho "Pade od Pražáka", hospody u naší chalupy.
Strávili jsme spolu na kole bezmála 4,5 hodiny, kdy jsme povídali, funěli do kopce, zadržovali dech z kopce, poslouchali štěrk pod koly a čuchali les.
V terénu můžeš koukat kolem sebe, bavit se balancem mezi kamenama, slalomem v bahně a na písku, schovat se do stínu, je toho tolik!
Ačkoli mám poslední tři kilometry v mlze, protože mě potkal starý známý hlaďák, na tu podstatnější část budu vzpomínat velmi dlouho.
Byl to impuls, který jsem potřebovala. Byla to přesně ta svoboda, která mi kdysi na kole chyběla a možná proto jsem se k němu nechtěla vrátit.
Hlavní změna ale nebyla v kole a prostředí, byla v mojí hlavě. Nemusela jsem jet podlahu, věděla jsem, že můžu zpomalit, zastavit, že nic z toho nebude špatně. Nemusela jsem se bát, že nepojedu jak závoďák, protože jsem měla cíl si to užít. Možná i ve Vlastíkově mysli se za ta léta vztah ke kolu proměnil.
Jeli jsme bok po boku jako dvě spřízněný duše.
Cyklistika je nádherná a pohyb ve zdravém těle je dar. Nemusíš být nejlepší. Stačí točit nohama a smát se na svět, co ti ubíhá před očima. text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est.
Eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem ut enim ad minima veniam.
Cyklomaraton Samsonmann 1994.
V pátek 1.července 1994, vyrážíme s Milošem a ještě jedním cyklistou zelenou Škodou 105 z Teplic směrem Rakousko na první zahraniční závod. V neděli brzy ráno startuje v Rakousku ve St.Michaeli maraton Samsonmann. Máme vybranou královskou trasu 250km, a kolem 5000m převýšení. Kromě normálních kopců nám v cestě budou stát dva velikáni Sölkpass a Obertauern. Mám už ten rok najeto 7700km, to dám.
Náš spolucestující jel už vloni, tak nás panice krmí neuvěřitelnými historkami z předchozího ročníku. Byla hrozná zima na pasech sněžilo, cyklisti chodili pěšky a někteří úplně zmrzlí hledali záchranu v okolostojících vytopených autech. I když letošní předpověď je úplně obrácená, mám nutkání, vzít si snad batoh se zimní výbavou.
Po brzkém startu se v prvním kopci nadělají skupinky. Jsem v jedné, zdá se mi, že se jedou hrozný bomby. I přes obavu abych se hned na začátku neodrovnal, se ve skupince držím až na první občerstvovačku. Výjezd na Sölkpass si vůbec nepamatuji, jen ze sjezdu si vybavuji nebezpečné ocelové kanály přes celou šířku silnice, které tam jsou kvůli pasoucímu se dobytku. Blik a jsem na občerstvovačce v Altenmarktu, hrozný vedro, mám dost a nesnesitelně mě pálí chodidla, sundavám boty i ponožky, chladím je ve vodě která tam teče z nějaké hadice a spekuluji, jak těch posledních, skoro 1000 výškových metrů přežiju.
Škrabu se nahoru a najednou kousek za mnou zpomaluje nějaký auto, chci nadávat, ale naštěstí se nejdříve otočím a z auta mi někdo podává houbu namočenou ve vodě. Jo, jo mačkám si jí na hlavu, otírám si s ní oči a pusu a ani mi moc nevadí, že to samé se stejnou houbou dělalo mnoho cyklistů přede mnou. Záchrana ještě není u konce, ještě mi podávají plechovčičku jakou jsem v životě neviděl, je modrobílá a lesklá, nápoj v ní je hrozně teplý a hnusný, místo aby mi dal křídla, mě málem sráží z kola. Zbytek kopce vyjedu bez problémů, nevím jestli to bylo tím Red Bullem, nebo eufórií z blízkého cíle. Nahoře na Obertauernu ještě vyjet na rampu v obrovském zaplněném párty stanu, kde pivo teče proudem, čoudí pečoucí se klobásy a řinčí pravá tyrolská muzika. Dolu do cíle je to už je chvíle velice rychlého sjezdu.
V cíli je samozřejmě taky velikánský stan s jídlem, pivem a kapelou, kde celý večer probíhá vyhlašování vítězů a různých cen. Pivo na naše poměry hodně drahé, čepují do krásných skleněných půllitrů, tak jako odměnu za pohostinnost, si je někteří Češi cpou do batohů. Hnus!
Jako dárek dostávám sportovní hodinky, ve kterých, se místo vteřinových ručiček prohání dva cyklisté v pruhovaných dresech a kdo chce, může si na ně nechat vygravírovat svůj čas. Měl jsem je moc rád, nosil jsem je hooodně dlouho.
Pro další čtení rozklikněte nadpis
Jsem cyklistka.
Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jsem sportovkyně, členkou nějakého opravdového týmu. Kluci nás před panelákem koučovali ve fotbale a ve vybíjené a já si hrála na to, že jsem na opravdovém tréninku. Sousedovic syn hrál fotbal za Teplice a nosil na trénink velkou černou sportovní tašku. Viděla jsem ho skoro každý den z okna s taškou přes rameno. Doma jsem si pak hrála, že mám takový režim taky a do černé cestovní tašky jsem strkala věci, jako že jdu taky na trénink.
Vždycky jsem ve sportu vynikala. Byla jsem rychlá, obratná a měla jsem velkou sílu. Ale nikdy jsem k němu nebyla vedená. Moc dobře jsem věděla, že mají kluci co dělat, aby mi stačili. I oni to věděli. Ve třinácti jsem si po několika pokusech přesvědčit rodiče, že bych chtěla dělat nějaký sport, sama našla volejbalový oddíl, který si mě k sobě vzal. Byly to holky o 4 roky starší než já. Už ani nevím, jak jsem vypátrala, že trénují v tělocvičně kousek od mojí babičky a taky dodnes nevím, kde jsem vzala kuráž a odvahu tam sama na jejich trénink dojít a prosit o možnost, aby mě vzaly mezi sebe. Vzaly, ale za rok se rozutekly na vysoký školy a tým se postupem času rozpadl. Nejvíc mě bavili středeční kondiční tréninky. Na balón jsme nesáhly, zato jsme běhaly a skákaly přes lavičky pořád dokola. Domů jsem chodila úplně mrtvá a šťastná.
V přijímačkách na vysokou školu jsem skončila druhá za holkou, kterou vyrazili z prváku a musela absolvovat přijímačky znovu. Abych získala potřebnou fyzičku a zvládla vystudovat tělovýchovu, začala jsem běhat. Nesnášela jsem to. Byla to nuda a nešlo mi to. Přemlouvala jsem se co výběh. Postupem času se ale stával běh nedílnou součástí mého týdenního schedule listu, až jsem si nedovedla dny bez běhu představit. Čím víc jsem přicházela běhu na chuť, tím víc jsem si nedovedla pocity během a po běhu odepřít. Vydrželo mi 12 let.
V úvodu roku 2020 jsem běhala tak moc, že jsem zhubla asi 8kg. Běhala jsem ráno a večer. Nikdy jsem ale pořádně nic neměřila a nezkoumala. Nezajímal mě počet km, ani čas. Šlo čistě jen o pocity, které z běhu přicházely. Běhávala jsem dvoufázově a počty kilometrů se zvyšovaly. Myslím, že jsem byla někde kolem 60ti km týdně. S přicházejícími pocity osamělosti a z něho vyplývajícího smutku, přibývala touha po pocitech únavy a bolesti svalů a kloubů, která by přebila veškeré trápení, které mě v té době tížilo. Nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych systematicky trénovala, nikdy jsem si nestanovila žádný cíl. Měla jsem i tak pocit, že je běh pro mě vším.
Léto 2020 jsem strávila ve Francii. Jsem teplomil a jižní pobřeží mi nikdy nikdo z paměti nevymaže. Každé ráno jsem běžela podél pobřeží a den co den nasávala vůni ranního přímořského vzduchu. Každý den jsem míjela spoustu běžců, s nimiž jsme si typickým pokynem ruky a lehkým úsměvem dali najevo, že tu jsme a že milujeme stejnou věc a že si přejeme dobré ráno. Třetí den ráno proběhlo ve standardním režimu. Myslím, že mi vlastně až dneska dochází, jak moc mi právě tenhle okamžik změnil život. Z pravotočivé zatáčky linoucí se podél pobřeží vyjela krásná mladá Francouzka na silničním kole. Měla světlý dres bez rukávů a dlouhý cop přes levé rameno. Kolikrát asi v životě zatajíte dech natolik, že si na to pamatujete ještě několik let? V její jízdě bylo všechno. Síla, šarmant, něha. Čistá krása. Míjela jsem tu mladou cyklistku každé následující ráno a zatoužila být jako ona.
Usmyslela jsem si, že si koupím kolo. Žádné cyklisty jsem neznala. Oslovila jsem pár spolužáků z vejšky, o kterých jsem věděla, že se mezi koly pohybují, ale nic moc velkého z jejich rad nevzešlo. Se svou výškou a základním kapitálem jsem stejně neměla moc velké možnosti. Prošla jsem všechny inzeráty a obešla jsem všechny obchody v okolí, až mě v tom předposledním poslala paní do posledního. "Kolakola. Zkuste to snad jedině ještě tam."
Dáváte na první dojmy? Já jo. A tehdy to byl takový ten typický první dojem typu: "tak tady mě už nikdo neuvidí.". Martin je člověk, se kterým to tak prostě je. První dojmy nejsou dobré, ty další má člověk pocit, že jsou stále na hraně balancující, nicméně se bez nich vlastně už dál dá žít jen horko-těžko. Martin mi nabídl první kolo. Jeho název zněl jako druh nějaký těstoviny. Dneska už vím, že pan Cipollini byl cyklistický velikán. Tehdy to pro mě ještě nemělo žádnou váhu. Moje první koho značky BH, které jsme nakonec společnými silami vybrali, bylo na klasických brzdách a Ultegře. Obrečela jsem ho radostí. První jízda byla nezapomenutelná. Po týdnu jsem ujela prvních 100m, po dvou týdnech svoji první dvoustovku. Od té doby jsem vlastně pořádně nic jiného nechtěla. Jen jezdit na kole. Během Vánoc si nějaký bohatý pán objednal pro svou manželku limitovanou edici kola Bianchi Aria. Kolo jako ze žurnálu. Zdálo se mi o něm obden. Na jaře jsem si to stejné ve své velikosti koupila. Ten rok jsme s Martinem najezdili přes 12 tisíc kilometrů ve vzdálenostech od 100 do 500km za den. Věděla jsem, že je potřeba jezdit pravidelně. Vymyslela jsem tedy, že bychom mohli udělat pravidelné vyjížďky. Marťasovi se nápad líbil, dokonce odvětil, že o něčem podobném v rámci svého obchodu také uvažoval. Začali jsme tedy pořádat pravidelné skupinové vyjížďky, přičemž se k nám přidávali lidé z okolí se stejným koníčkem. Učila jsem se, jaké je to jezdit ve skupině a získávala čím dál víc zkušeností. Aniž bych si to uvědomovala, tvořila se kolem nás postupně cyklistická skupina, její členy dnes nazývám přátelé.
Nejvýznamnější věci se v našich životech dějí tehdy, kdy to nejméně čekáme. Jen z legrace jsem nadhodila, že bych chtěla doopravdy systematicky a smysluplně trénovat na kole, abych se zkusila dotknout pomyslného vrcholu svých reálných možností. Nikdy bych nevěřila, že cyklistický trénink pohltí tak velikou část mého srdce.
Vlastík po mně chtěl, abych napsala, jak se ze mě stala cyklistka. Ale já doteď nevím, kdy to vlastně bylo. S prvním výjezdem na kole? S prvními ujetými 300km? S prvním pádem v zatáčce? S prvním výjezdem na Galibier? S prvním tréninkem na watty? S první výhrou na Vlkovi? Nevím. Nicméně, nejvíc se jako cyklistka cítím, když jedu ve skupině lidí, svých cyklistických přátel, s Leničkou a Vlastníkem, s Lucy, při pondělním pifkošvihu a hlavně s Marťasem… s lidmi, se kterými mám pocit, že jsem jedna z členů skupiny. Patřím do cyklistického týmu. Splnil se mi sen. Stala se ze mě opravdová sportovkyně. Cyklistka. 🤍