Holandsko-Belgie, duben 2023
Část 1. Cyklista na dálnici, první švih, Maastricht
Odjezd na letošní Holandsko-Belgickou výpravu dvakrát odkládáme. Poprvé kvůli zdravotním komplikacím, podruhé kvůli nabouranému autu. Místo pohodlné dodávky jedeme malým autem. Konečně ráno po kafi vyrážíme směr Maastricht.
Hned u Lipska vyvaluji oči. Na tříproudé dálnici jede v nejrychlejším pruhu, v protisměru, vysmátý děda, na nějakém městském kole. No, snad on i ostatní dojedou ve zdraví. V podvečer dojíždíme do rodinného hotýlku Bergrust, kde nám majitel Louk gratuluje, že jsme sice o týden později, ale přece jenom dorazili. Naše chyba, přišli jsme tím o oslavy stoletého výročí hotelu.
Druhý den ráno skládám kola a vyrážíme na první švih. Sobě i Lence jsem z aplikace Komoot stáhl do cyklokomputeru okruh, který profíci v závodě jezdí jako poslední a je na něm většina výživných bergů. Spousta lidí si myslí, že Nizozemí je placka. Ano, ale ne v Limburgu. Od Maastrichtu hlavně směrem na jihovýchod rovinu nenajdete. Kopce jako Gulperberg, Kruisberg, Keutenberg jsou dlouhé kolem 500m, v průměru většinou nad 10%, s maximálním sklonem i nad 20%. Některým bergům se Lenka vyhýbá, já je radostně zdolávám.
Na kole tu jezdím strašně rád, připadám si tady nejbezpečněji. Je zde spousta cyklostezek, cyklodálnic a vymezených pruhů. Lidí na různých kolech tu jezdí mraky. Ať už na trénink, do práce, do školy, do restaurace, na nákup, do divadla na různé akce. Jezdí v dešti, zimě, s deštníky, v podpatcích, sukních, mobilují, povídají. Holandský premiér Mark Rutte jezdí do úřadu na kole pravidelně.
V pátek dopoledne razíme do Maastrichtu. Lenka na proslulé trhy, já okouknout co je nového v místních cyklokavárnách. Už po cestě vidíme že Amstel Gond Race je tu. Vidíme týmové autobusy a potkáváme cyklistky i cyklisty z prvodivizních stájí. V Maastrichtu mají základnu dva týdny od Brabantského šípu až po Lutych-Bastoň-Lutych. V Fixed Gear Coffe i v Alley Cat Bikes and Coffee je vše při starém, pokochám se atmosférou, vyfotím profíky srkající kafe a vyrážíme do Valkenburgu vyzvednout startovní čísla na zítřejší událost.
Část 2.
Sobota patří nadšencům, neděle profíkům.
Amstel Gold Race Experince
Amatérské verze závodu se účastníme potřetí. Vlastně to není závod, ale ohromný svátek cyklistiky. Vylosovaných 2 500 dívek a žen a 13 000 mužů vyráží v sobotu ráno od 6,30 h. na některou z tras. Tras je pět 60km, 100km, 125km, 150km, 200km a královská dvěstěpadesátka. Délku trasy můžete změnit ještě den před závodem. Vloni jsem jel 250km, letos s ucpanou žílou v levé noze, volím poloviční trasu. Lenka u své oblíbené, jak říká dívčí, 125ky zůstává.
Na hotelu kromě několika dvojiček je i parta Belgánů a tak Louk posouvá čas snídaně o hodinu abychom v pohodě stihli start. Při snídani z okna vidíme jak kolem proudí had cyklistů a cyklistek. Je jasno 3 stupně, přesto k našemu údivu jede dost lidí v krátkých kalhotech. My ne, oblékáme se tepleji, svléknou se dá vždy, a jedeme 5km na start. Na startu se formují skupiny, čepuje iontový nápoj, kapsy plní všemožnými pochutinami. Opírám kolo o strom a fotím, když se k němu vracím stojí u něj vyšvyhaný padesátník a něco ke mě hovoří. Nerozumím, v mžiku přechází do Angličtiny a říká ať si na kolo dám pozor, že jeho Spešla mu před hodinou, než se vyčůral, ukradli a prý nejen jemu. Smutné, smutné, nejen že lidi kradou, ale hlavně že někdo to kradené kupuje.
Lenka vyjíždí chvilku přede mnou, že ji někde dojedu, Cha, cha , cha, hledej jehlu v kupce sena. Části všech tras se jedou po cyklostezkách. Po Holandských cyklostezkách, které jsou někde širší než silnice pro auta. Na všech rizikových místech jsou pořadatelé a regulují provoz. Samozřejmě na kratších trasách se místy tvoří špunty, ale vše probíhá v klidu a v pohodě. Cyklisti si spíše dávají přednost, ukazují se ostrůvky a jiná nebezbečná místa. Jede se ve dvojičkách, když chce někdo předjet houkne, nebo spíš zazvoní. Ani vám nepřijde, že jedete rychlostí 30 km/h. Vždy mě překvapí jak jsou zde cyklisti i cyklistky vyježdění a to i ti, kteří vůbec na závoďáky nevypadají.
Nohy mám tvrdý, vůbec se jim nechce, ale i tak si to užívám. Pozoruji, kdo, na čem a jak jede. Jak můžu jsem v háku. Přijde mi to jako chvilka a je první občerstvovačka, které dominuje větrný mlýn. Je tam všeho dost a já ujíždím na Belgických vaflích. Světe div se, v tom množství se tu podávám s Lenkou, uděláme pár fotek a vyrážíme dál. Vyjedeme na plošinu, kde fičí. Kolem jsou mraky jezdců a když se umíte schovat, tak vám ten vítr ani moc nevadí. Kolem padesátého kilometru naše trasa uhýbá a rázem je po davech.Dojíždí mě kluk s holkou, hubení, dobře oblečení na pěkných kolech. Fyzicky jsou na tom určitě lépe, technicky ne. Sem tam jedou Španěla, jsou ale ohleduplní, nechávají mě v háku. Jedou docela rychle, předjíždíme dost lidí, sem tam se námi někdo chvíli sveze. Hop a je tu druhá občerstvovačka. Dávám vafli, nebo dvě? A pokračuji. Trasy se opět spojují a je po rychlosti.Tady je potřeba už být ostražitý. Některým dochází síly, když se k tomu přidá prudší stoupání, zastavují, sem tam ani nestačí vycvaknout a leží. Třetí občerstvovačka, pár posledních bergů a jsem pod Caubergem. V cyklokavárně si dám v klidu kafe a kolu a sleduji ty stovky cyklistů valící se do cíle. Poslední kopec a mám na krku krásnou finišerskou medaili. Cílový areál kam se vejde 15 000 nadšenců i s koly nejde popsat, to se musí vidět. Usrkávám Amstel radlera od hlavního sponzora, čekám na Lenku a pozoruji cvrkot. Lenka doráží asi za hodinu, letos moc nejezdí, tak těch 125 km, je super výkon.
Během celé trasy jsem neviděl jedinou kolizi, jedinou nepříjemnost s autem, ani zatroubení. Tady snad klaksony do aut ani nemontují. Pravda je, že všichni jezdí kde mají. Když je cyklostezka, tak po ní cyklisti jedou. Pravda je, že funkční cyklostezka, která není komplikací ani pro cyklisti ani pro řidiče.
Amstel Gold Race
Hotel Bergrust v Bemelenu, kde bydlíme je skvělým strategickým místem. Je skoro na vrcholku brdku Bemelerberg. Letos tu ženy jedou 4x a muži 2x. Mimochodem si myslím, že tady Pogačar položil základ ke svému vítězství. Málokdo čekal že tady zaútočí. Povedlo se mu vytvořit menší skupinu a vítězství na Keutenbergu už jen dokonal.
Louk tu vždy udělá fanzónu. Nechá přivézt obří obrazovku, vidíme na ní rovnou z pokoje, stánek na čepování piva, mobilní WC. Holanďani berou každou akci jako příležitost k setkávání. Létáme s nimi od silnice k obrazovce, pijeme pivo, jíme hotdogy. Někteří ani moc závod nesledují, spíš si povídají se sousedy. Vypijí toho dost, ale na rozdíl od Belgických fanoušků jsou umírnění a nemotají se. Po akci nasednou na kola a elektrokola a v poklidu dojedou domů.